DNA v médiích

Kdo jsou ti, co zemřeli?

Světu chybí nadnárodní organizace s globálním mandátem k identifikaci obětí přírodních katastrof


Bezprostředně po ničivém zemětřesení a tsunami v jihovýchodní Asii se mezinárodní společenství zcela pochopitelně soustředilo na pomoc lidem, kteří v postižených oblastech přežili. Podporu nicméně potřebují i hluboce traumatizovaní pozůstalí po desítkách tisíc obětí. Značný psychologický význam pro většinu z nich má, pokud se co nejdříve dozvědí, jaký osud potkal jejich blízké, i to, kde jsou uloženy jejich ostatky.
Budou-li využiti odborníci z oblasti vědy pro určení totožnosti osob, půjde o jeden z největších identifikačních projektů v historii. Pomůckou pro stanovení té nejlepší strategie by mohly být výsledky projektů používajících pro účely identifikace metody typování DNA, jež začaly v nedávné historii. Jde například o identifikaci obětí teroristického útoku na USA, obětí občanské války ve Španělsku či války v bývalé Jugoslávii. Posledního ze zmíněných projektů jsem se osobně účastnil dva a půl roku jako vedoucí DNA laboratoře a člen managementu Mezinárodní organizace pro pohřešované osoby (ICMP).

Slabina dnešního systému

Snad každý člověk souhlasí s tím, že identifikace obětí je nezbytná a neodkladná. Pokud disponujeme příslušným vědeckým poznáním a technologickým zázemím, je naší morální povinností vyvinout veškeré úsilí a uvolnit nemalé finanční zdroje pro zvládnutí tohoto úkolu. Do postižených oblastí již dorazily týmy forenzních expertů například z Francie, Itálie, Švýcarska, Německa, Nového Zélandu či Austrálie. O vyslání týmu uvažuje i Policie ČR.
V oblasti panují subtropická vedra, která ve spojení s vysokou vlhkostí vzduchu urychlují rozklad lidských těl a tak ztěžují identifikaci. Jde svým způsobem o boj s časem, ale také o boj s mnohdy chaotickým pohřbíváním ostatků na plážích. Těla "zachráněná" pro "správnou identifikaci" jsou ukládána do buddhistických chrámů a do oblasti jsou kromě humanitární pomoci dopravovány i obří chladicí agregáty. Je to tak správně. Je potřeba podnikat náležité kroky co nejdříve, aby nebyla následná identifikace zpochybnitelná či nemožná.
U každého nalezeného těla by mělo být provedeno ohledání, zajištěny osobní věci, jako jsou hodinky, doklady, šperky a mobilní telefony. Dále by měla být oběť vyfotografována, odebrány vzorky pro DNA analýzu a otisky prstů, podle možností i zaznamenán stav chrupu a proveden rentgenový snímek těla. Je zapotřebí zajistit co největší množství důkazů a ty procesním způsobem zadokumentovat.
Odborníci operující v oblasti jsou si jistě vědomi důležitosti své práce a pomáhají podle svých nejlepších znalostí a zkušeností. Vysílání forenzních týmů z celého světa ale současně odhaluje jednu slabinu současného systému: že neexistuje nadnárodní organizace, jež by identifikační operaci koordinovala. O problémech identifikací obětí jedná Interpol a snad i Evropská komise, vznikají krizové štáby a komise odborníků. Přesto se nejspíš v dohledné době nedočkáme radikálního řešení.
Mnoho forenzních týmů s různými mandáty a kompetencemi, ale i metodikami a pracovními postupy může způsobit s odstupem času spíše problémy. Hovořím z vlastní zkušenosti: s chaotickým zajišťováním a vyhodnocováním důkazů se setkávám při analýze výsledků expertiz a psaní znaleckých posudků pro Mezinárodní soudní tribunál v Haagu.
Co by se mohlo stát? Představme si, že na jeden z postižených ostrovů dorazí tým forenzních specialistů z Atolského království a s vehemencí sobě vlastní započne provádět identifikace. Bude postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, z těl obětí odebere vzorek DNA, otisky prstů a provede fotodokumentaci. Se svolením guvernéra spálí těla obětí, aby se zamezilo šíření chorob. Se všemi odebranými stopami odjede zpět do svých laboratoří. Tam bez odkladů vyhodnotí stopy a výsledky zašle státům, jež pohřešují v dané oblasti své občany.
Ale: forenzní laboratoře Atolského království nejsou certifikované a propadly v mezinárodních testech. Sejmuté otisky prstů jsou proto nevyhodnotitelné a výsledky DNA analýz jsou nevěrohodné a plné chyb. Navíc není jisté, ke které fotografii oběti patří který otisk prstu a DNA profil. Výsledek? Turisté, kteří byli po smrti zkoumáni týmem takovýchto expertů nebudou nikdy identifikováni a jejich rodiny budou muset čekat, až si liknavé soudy naleznou čas a pohřešovanou osobu prohlásí za mrtvou. Příbuzní si ale zaslouží, aby co nejrychleji znali osud svých milovaných. Při naplnění takovéhoto krizového scénáře se ho však s jistotou nedozvědí nikdy.

Investice, která se vyplatí

Řešení je poměrně jednoduché. V úvahu přichází hned několik nadnárodních organizací, které by mohly mít do budoucnosti globální mandát k identifikaci obětí přírodních katastrof, teroristických útoků či genocid a občanských válek. Vhodnými kandidáty by mohl být například Mezinárodní červený kříž, OSN, NATO či zmíněná Mezinárodní komise pro pohřešované osoby. Přílišná centralizace je často na škodu věci, v tomto případě však jde o nutnost. Neexistuje totiž mnoho států, které jsou schopny zvládnout identifikační projekty takového rozsahu samy. Co se podařilo USA, Austrálii a Španělsku po teroristických útocích, se nepodaří desítkám států po celém světě, pokud dojde ke katastrofě s tisíci obětí.
Organizace s globálním mandátem k identifikaci obětí katastrof velkého rozsahu bude potřebovat finanční prostředky a forenzní experty z celého světa. Za to poskytne funkční systém, který bude kromě klasických disciplín ( například daktyloskopie a antropologie) využívat i nejnovější poznatky z genetiky, medicíny, ale i informačních technologií, satelitních pozičních systémů a logistiky. Do budoucna by lidstvo z této investice pouze profitovalo.
Žádoucí by byl i soudržný a provázaný soubor standardních pracovních postupů, jakási kuchařka předepisující, jaká opatření je třeba učinit okamžitě po katastrofě a co má následovat. Budeme pak přesně vědět, jaké finanční, lidské a materiální zdroje budeme potřebovat, jak dlouho bude identifikace počtu X obětí trvat a jaké budou výsledky a závěry znaleckého zkoumání. Budeme také vědět, kdo je za identifikace odpovědný, které laboratoře budou provádět analýzu, kdo a jak bude zpracovávat důkazy a kdo bude vynášet konečný verdikt. A hlavně budeme vědět, že jsme postupovali správně.

Co by mělo dělat Česko?

Namísto vysílání forenzních specialistů Kriminalistického ústavu Praha do postižených oblastí by se naši odborníci měli soustředit na zabezpečení zdrojů pro rychlou a přesnou analýzu DNA příbuzných pohřešovaných osob. Měli by prověřit, u kolika pohřešovaných mohou zajistit otisky prstů (ať už v policejní databázi či v místě trvalého pobytu), zubní karty, lékařské záznamy, fotografie, popis osobních věcí, jež mohli mít pohřešovaní u sebe. Využití fotografií pohřešovaných osob z databáze cestovních dokladů je samozřejmost.
Masové zpracovávání biologických vzorků odebraných v postižené oblasti není nutné, pokud neexistují jasné důkazy, že jde o ostatky českého občana. V případě sebemenších pochybností by analýzu DNA měla provést akreditovaná a certifikovaná laboratoř. Přílišná centralizace je často na škodu věci, v tomto případě však jde o nutnost. Neexistuje totiž mnoho států, které jsou schopny zvládnout identifikační projekty takového rozsahu samy.


RNDr. Daniel Vaněk, PhD.
Ondřej Kolenatý, design by Spěvák